Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bez pokory zmizíme…

13939530_1023055977807392_3276220630144991555_n.jpg

 

Je pokora staromódní a zbytečné slovo?

To nedělní podzimní odpoledne jsem vyrazila venčit psa jako jindy. Bylo šest stupňů nad nulou a nejdřív mi bylo docela zima a byla jsem ráda, že jsem si vzala zimní bundu i čepici a želela jsem zapomenutých rukavic. Odpoledne už bylo pozdní a docela zataženo, v lese to ale zářivě svítilo. Na stromech i na zemi byly tisíce barevných světýlek… Listí, které zakrátko mráz zbarví do hněda a na jaře už po něm nikdo nevzdechne.

Šla jsem lesem očarovaná tou podzimní pestrobarevnou magií a najednou jsem zjistila, že odkládám vrstvy jednu za druhou. A pak jsem stála v tom listí bosá a to byl ten okamžik… To byl ten okamžik, kdy jsem se znovu cítila naplno sama sebou. Ukotvená k Zemi. A jasně vědoucí, co je v mém životě správně a co v něm mám dělat. Nebylo pochyb. Ta informace přišla znovu a jasně a byla jsem jí plná celá.

Moje bosé nohy stály na listí žlutém jako slunce a necítily chlad, naopak, cítily teplo až ze středu Země. A Země vysílala informace, které jsem potřebovala znovu slyšet – a které mám předat dál.

Země mi šeptala slovo „žena“ a slovo „pokora“. Vnímala jsem ty informace a překládala si je do svého jazyka: Civilizace, ve které teď žijeme, příliš spěchá. Je příliš zaměřená na dosahování věcí. Je příliš zaměřená na kvantitu. Je příliš zaměřená na „chci víc“, „chci dál“. Říká: „Nikdy nemám dost.“ – „Nedokážu se zastavit.“ – „Tohle mi nestačí…“ – „Musím dokázat ještě tohle a tohle…“ Je příliš netrpělivá a jako malé dítě chce všechno jenom pro sebe.

 

7071-5922.jpg
 

Dech Země přitom neříkal, že jít dál a dokázat víc by bylo špatně. Říkal pouze: „Vývoj a rozvoj je přirozený. Ale ve všem je důležitá rovnováha. A je to právě žena a ženský element, který je nutný, aby rovnováha nastala. Žena je nositelka pokory, kterou má přinášet do tohoto světa a tlumit hroty, zaoblovat hrany a zastavovat čas, když má být zastaven a vychutnán.“

Pokora, říkala jsem si. Takové staromódní slovo, které se dneska už moc nenosí…

„Ano, pokora,“ odpovídala Země. „Přesně tohle pro vás nemoderní slovo. Vaše slovníky ho definují jako podřízené chování plynoucí z pocitu vlastní nedostatečnosti, ale to je mylné. Pokora je ve skutečnosti pouze přijetí faktu, že vy, lidé, nedokážete vidět všechno, co způsobuje to, co děláte – stejně jako nedokážete vidět to, co tu máte dělat. Pokora pak znamená, že na chvíli vypnete ego, které vás nezdravě žene pořád dál a výš a nedopřává vám klidu, a zapnete zpomalení, klid a něco jako vyšší vedení. Pokora znamená ponoření se do sebe. Ponoření se do mne. Ponoření se do vaší vlastní duše…“

Stála jsem tam pořád bosá a jasně cítila, co je to pokora. Pokora je i úžas. Úžas nad tím, jak na podzim zežloutne listí, spadne a vytvoří tolik krásy. Vzpomínala jsem na loňské podzimní okamžiky v Číně na posvátných místech ve Wudangských horách. Tam byla pokora všudypřítomná. Pokora jako vědomí a přijetí toho, že jsme jen pouhou součástí něčeho mnohem většího. Pokora jako přiznání, že existují síly, které se naše západní civilizace snaží ignorovat. Pokora jako vědomí díků za náš život a za dokonalost vší naší existence tu na Zemi.

A Země pak už jen jednoduše řekla: „A teď jdi a napiš to. Pošli to do světa. Žena je život a žena je pokora. A pokory je vám třeba, jinak zmizíme. Vy i já…“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dana-Sofie Šlancarová - cyklická žena