Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co je štěstí, jak ho uchopit?

12191013_939383356147126_1509052170578630161_n.jpg
 

 

Především, nemusíme nic uchopovat. Ono se to stane samo sebou. Jen se tomu otevřít. Otevřít srdce a přijmout to zbytkem lidství.
Je také dobré vyčistit mysl od chtění, rušivých myšlenek a strachu . Na chvíli se zastavit, ponořit se do ticha svého nitra, naučit se chvíli nevnímat rušivé vlivy okolního světa kolem, co tak báječně umí děti! Ony se za štěstím nehoní, nechtějí ho lapit, ony šťastné jsou, i když se jim občas po tvářích kutálejí velké slzy třeba kvůli rozbitému koleni. Děti umějí být šťastné i uprostřed chaosu, protože jsou napojené na svůj vnitřní svět, na Zdroj štěstí...

 

Když otevřeme srdce a opět se propojíme se svým vnitřním, světelným dítětem, prostoupí štěstí všechny naše buňky a naladíme se na vědomí vyššího JÁ, které je šťastné po celou dobu, kdy nás od narození na naší lidské pouti doprovází.
 

A zase jsme u toho známého otevření srdce v přítomném okamžiku. Šťastné dítě žije přítomností s otevřeným srdcem.
O štěstí se dá také nekonečně mluvit a teoretizovat a tolik z nás už se snažilo ten pocit popsat, zachytit slovy, vysvětlit, kde se bere a kam zas uteče.... a hlavně, jak si ho udržet....

 

Napadlo mě tedy a inspirovalo, kdy já osobně jsem poprvé pocítila štěstí? Co je štěstí pro mě, co mě činí šťastnou a vyrovnanou?
A najednou se mi opět vybavila vzpomínka, jako už mnohokrát v životě na osudový okamžik v mém útlém dětství.

 

Vychovali mě prarodiče. Obyčejní, moudří, laskaví a skromní lidé. Neměli velký majetek, ani vzdělání světské, ale celý život hledali pravdu srdce.
Milovali Boha prostým způsobem a měli mnoho osobních, mystických zkušeností a svoji osobitou víru v jednotu, ve společné směřování nás všech, skrze osobní poznání svého nitra, co vede do stejného cíle.
Vybavuje se mi živá vzpomínka na okamžik, kdy mi moje milovaná babička dala do života asi ten největší dar, co mi mohla dát.

 

Byla jsem ještě malá holčička, asi 3 - 4 roky mi mohly být a vnímám ten okamžik jako by se stal právě teď, slyším ten milovaný hlas i si vybavuji vůni, byly právě vánoce, když babička zapálila svíčku na stromečku a řekla tu osudovou větu: "Beruško, podívej se dobře na ten plamen, představ si jádro toho plamene a teď si představ, že takový plamen máš ve svém srdci a ještě si představ, že to je Světlo Ježíše Krista, které v Tobě hoří. A celý život bude s Tebou, až já tu nebudu, tohle Světlo bude s Tebou."
 

Ona mi ten "Dar" k Vánocům darovala vědomě, a asi i tušila, jak velkou cenu pro mě celoživotně bude mít. Nemohla mi darovat nic velkolepějšího.
Byla to žena, která milovala Krista celou svojí bytostí a podařilo se jí mi to předat v okamžiku mé nevinnosti jako trvalou hodnotu a to bylo moje první vědomé setkání se ŠTĚSTÍM. Já to tehdy cítila celým svým srdíčkem a uvěřila jsem tomu plamínku, uvěřila jsem, že mi hoří v srdci a cítila jsem to, až mi štěstím tekly slzičky do peřiny, protože se to stalo těsně před spaním. Bylo a zůstalo to pro mě největší štěstí. Tehdy, v tom okamžiku se zastavil čas a ta malá, šťastná holčička s plamínkem uvnitř svého srdce je se mnou doteď.

 

To kouzlo přítomného okamžiku mi pomohlo v mnoha těžkých, životních situacích. Když jsem jako dospělá žena krátce po čtyřicítce procházela tzv. temnou nocí duše a ležela zcela paralyzovaná na posteli a nikdo nevěděl, co mi je, babičky věta "Ten plamen máš v srdci...", mi pomáhala nejvíc. Později mě ještě učila, že se mnou bude vždy i v těch nejtěžších chvílích, i když ho neucítím, ať ho prosím o pomoc. Ať mu věřím. A já jí poslechla.
Uvěřila jsem v sílu toho plamene a nalezla tak sílu trvalého štěstí, protože cítit hořet ten vnitřní plamen je pro mě ten nejhřejivější a největší pocit štěstí. 

 

Na zemi se o štěstí mluví jako o prchavé, vrtkavé věci, co si ji jen těžko lze udržet stále. Moje osobní zkušenost, zkušenost malé, nevinné holčičky je jiná. A tato malá, bezelstná a šťastná holčička ve mně, touží tuto zkušenost sdílet s vámi, milí přátelé, kteří zrovna čtete. Z holčičky je dospělá, zralá žena, z jiskřičky - plamínku se rozhořel velký plamen, kterému jsem dovolila sežehnout vše nepotřebné pro duši. A toužím celou silou Boží přítomnosti v nás vznítit plamen v každém srdci, které o to stojí, které touží být také šťastné a svobodné napořád. Příběh malé holčičky, co jí její babička ze svého srdce vyslala jiskru a ona ji přijala se stal před půl stoletím a je pravdivý. Za těch 50 let se z malého, dětského plamínku rozhořel velký plamen, který už má také sílu vrhat jiskry, jako každý plamen, v každém srdci, co se tomu ohni Ducha odevzdá a živí jeho sílu LÁSKOU, ODPUŠTĚNÍM A OCHOTOU NASLOUCHAT A UČIT SE.
 

Ze semínka víry malé holčičky vyrostlo VĚDOMÍ O ŽIVÉM PLAMENI, O ŽIVÉM BOHU PŘÍTOMNÉM V NÁS. Vytryskla touha i tam, kde už zbyly z plamene jen doutnající oharky, vykřesat alespoň malý plamínek naděje, ze kterého se může kdykoliv vznítit oheň.
 

Pravé štěstí nenajdeme ve vnějším světě, cesta k trvalému štěstí je tedy opět cestou dovnitř. Je to cesta k SOBĚ, LÁSKA K SOBĚ. Láska ke svému vnitřnímu dítěti vzbuzující něhu a soucit...SPOČINUTÍ...
 

Trvalému štěstí se nelze naučit, lze ho jen vděčně přijmout, protože je od narození spolu s Láskou, Světlem a Moudrostí v našem srdci a čeká, až to pochopíme, až dozrajeme k tomuto VĚDOMÍ.
 

Možná jste neměli takovou moudrou babičku, která by vám nadělila štěstí v podobě vnitřního plamene, jako dárek k Vánocům. A proto vám to píšu. Můžete si ho nadělit sami. Představit si, jak nadělujete ten plamínek vnitřnímu dítěti v sobě, jak ho sdílíte a ono se rozhoří nekonečným štěstím, láskou a světlem a naučí vás, jak to cítit stále i když vám nebude někdy do smíchu.
 

Už jsem se zmínila, že jsem obyčejná žena, nemám hodně peněz, nemám světské vzdělání a momentálně nemám ani světskou práci, ale mám úžasnou rodinu a báječné čtyři děti, zetě a nevěstu syna a nádherné dvě vnučky, se kterými prožíváme ŠTĚSTÍ přítomného okamžiku kdykoliv se sejdeme. Zcela prostě, jednoduše a obyčejně žiji tady a teď v souzvuku se svým srdcem, s matkou Zemí, miluji přírodu, která je pro mě ten nejkrásnější chrám, kde jsem se svými blízkými asi nejšťastnější . Je to prosté, obyčejné, přesto výjimečné. A můžeme to mít všichni, pokud se pro to rozhodneme.

S Láskou v pravdě svého srdce Drahomila

 

 

Nemáme potřebu uplatňovat autorská práva a jakkoliv omezovat šíření našich příspěvků.

Tlumočíme informace z kolektivního vědomí Kristovské setby, které má každý v sobě. Stačí se jen naladit a připojit. 

 

Informace odjinud