Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tři cesty

731_1280x800.jpg

 

"Ahoj."
"Jak se máš?"
"Nevím. Možná je to další podivný sen na stromě. Co jsem vyšel z vězení, zdají se mi samé ztřeštěné sny.."
"Na všechny tvé otázky se najde odpověď, pokud o to stojíš. Ale když už budeš znát odpověď, nikdy ji nemůžeš přestat znát. To musíš pochopit."
Za jejími zády se cesta rozdvojovala. Věděl, že se bude muset rozhodnout, kterou cestou se dát. Zeptal ze:
"Kterou se mám dát? Která je nebezpečná?"
"Jdi jednou, a nemůžeš jít druhou. Ale bezpečná není ani jedna. Kterou bys šel - cestou nepříjemných pravd, nebo cestou příjemných lží?"
Stín zaváhal. "Pravd. Na další lži už jsem se trmácel příliš daleko."
"Nebude to zadarmo,"řekla a tvářila se smutnĕ.
"Zaplatím. Jaká je cena?"
"Tvé jméno. Tvé skutečné jméno. Budeš mi ho muset vzdát."
A tak Bezejmenný Stín vykročil pravou cestou. Uvažoval, jestli by cesta milosrdných lží byla lepší. Pokračoval dál nĕkam... V zákrutě Cesty se na chviličku zastavil a snažil se uklidnit dech. Stál před rozcestím, tentokrát se třemi cestami. 
"Teď poslouchej, " řekla. "Jedna z nich Ti dá moudrost. Jedna z nich Ti dá zdraví. A jedna z nich Tĕ zabije."
"Myslím, že už jsem mrtvý," řekl Stín.
Mňoukla. "Není mrtvý jako mrtvý, a je ještě jiný mrtvý. To je relativní pojem." Znovu se usmála. "Takže, která z nich to bude?"
"Nevím", přiznal Stín.
Naklonila hlavu na stranu, dokonalá kočičí póza. 
"Pokud mi důveřuješ, můžu vybrat za Tebe."
"Důvěřuju". 
"Chceš vědět co Tě to bude stát?"
"Už jsem ztratil jméno."
"Jména přicházejí a odcházejí. Stálo to za to?"
"Ano. Možná. Nebylo to snadné. Jak už to býva, nepříjemně osobní."
"K té ceně: Vezmu si tvé srdce. Budeme je později potřebovat," a sáhla mu hluboko do hrudi. Vytáhla ruku a ve špičatých nehtech držela cosi rubínového a tepajícího. Mělo to barvu holubí krve a bylo to z čirého světla. Rytmicky se to zvětšovalo a zmenšovalo. Sevřela dlaň a bylo to pryč.
"Jdi prostřední Cestou", řekla.
"Co jste zač?", zeptal se.
"Ber nás jako symboly - jsme sen, který si lidstvo vytváří, aby vysvětlilo smysl stínů na stěně jeskyně. A teď běž. Tvé tĕlo už chladne."
Stín přikývl a vykročil.

 

Posunoval se kupředu pomalu a opatrně. Cesta byla nejistá. Už tu jednou byl, poznával ta místa, třebaže si v tu chvíli nedokázal vzpomenout, kdy. Nekonečná pamětní síň Bohů, kteří byla zapomenuti, a Bohů, o jejichž existenci ani nevíme.
Slyšel hluboké basové bzučení, z kterého se mu roztřásl žaludek. Zastavil se a rozhlédl se. Žádná z téch chodeb mu nepřipadala správná. Už ne. Ta střední, ta kterou mu poradila kočičí žena, to byla jeho cesta. Popošel k ní.

 

Třetí cestu lemovala brána.
Už nebylo třeba dělat dohody, nebylo třeba se handrkovat. Stačilo jen vejít. Nebál se. Už ne. Nezůstal žádný strach, žádná nenávist, žádná bolest. Zůstala jen podstata...

 

(Neil Gaiman- Američtí bohové)