Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pravda a Matrix – pojmy, kterými jsme zotročili sami sebe

13. 6. 2016

matrix.jpg

 

Pozoruji, jak se neustále ztrácíme… na cestě ke svobodě, na návratu do Jednoty… jsme se zacyklili v tom, co je Pravda, Láska, Matrix…

Pravda je pouze relativní pojem, je to iluze, protože nikdy nebudeme všichni věřit tomu samému. Každý máme jiný pohled na život a na svět a v tom je krása celého bytí a kouzlo v tom, že si můžeme sdílet naše zkušenosti a poznání. Žít v pravdě je krásná představa, ale je to jen představa… Pravda zde pouze supluje bezpodmínečnou lásku, která jediná vyzařuje naši skutečnou podstatu…

Pokud žijeme bezpodmínečnou lásku, pak nás spousta okolních názoru nezajímá. Přijímáme to, co je TEĎ, a je nám jedno, jaké to TEĎ vlastně je. Protože ať je černé nebo bílé, malé nebo tlusté, chudé nebo voňavé, je to moment, který je jedinečný a učí nás něco nového o životě a o našem bytí.

Láska v dnešním světě je u mnohých spíše emoční závislost. Hledáme sami sebe v druhých a naše touhy se mění v potřeby, kontroly a postupné odebírání svobody naší milované osoby… Není to láska, ale manipulační podvod s nálepkou láska…

Matrix systém, ve kterém žijeme a který nás ovládá. Ze kterého se snažíme vymanit, a pořád se nám to nedaří. Vymanit se z něj totiž nikdy nemůžeme – můžeme ho pouze přetvořit – protože MATRIX JSME MY – a zlikvidovat sami sebe je nemožné. Ale změnit se a navrátit do původního stavu rovnováhy, to je cílem, ke kterému všichni směřujeme.

Přestat vše hodnotit a srovnávat, dávat názvy a nálepky na to, co vidíme. Je důležité vědět, že růže se jmenuje růže? Nebo je pro nás podstatnější, že ji můžeme vnímat? Že se můžeme kochat její krásou a vůní? Kdybychom se řídili intuicí, nepotřebujeme názvy. Věděli bychom, co můžeme jíst, co je pro nás jedovaté, jak dlouho máme být na slunci a jak se chránit před spálením. Naše tělo nám vše říká, není nic, co by nám tajilo. Naše tělo se snaží s námi být v souladu. Nepotřebuje se porovnávat s druhými těly. Je propojeno s naší duší, aby bylo možné poznávat sebe samu v hmotném světě. Ale pokud budeme pořád hodnotit, srovnávat a přemýšlet… pak se noříme do vězení. Tím vězením pak nazýváme matrix a za matrix obviňujeme vyšší moc.

Jenže VŠE, co vidíme kolem sebe, jsme si vytvořili my.

V dřívějších dobách jsme věřili tomu, že když se děje něco špatného, může za to magie a tak jsme pálili jednu čarodějnici za druhou… Nebo že za to může odlišná víra, která nás rozděluje, a tak zabíjíme ty, kteří věří něčemu jinému než my… Nyní za to může politika, soused, expřítelkyně, tchýně, nebo nejlepší kamarád, případně někdo, koho nazveme nepřítel… Vždy si najdeme důvod, jak obhájit, proč za náš nespokojený stav nemůžeme sami. Kam až jsme schopni zajít? Až do minulých životů a říct „ to je karma, s tím nic nenadělám…“ nebo „to je zkouška duše, to si musím protrpět…“ nebo za to může ufo, které nás ovládá tím, že vytvořilo náš matrix.

Ale MATRIX jsme my! Je to naše mysl… vše, co vidíme kolem nás, tak vytvořila něčí myšlenka, přání a touha. Stali se z nás otroci našich vlastních tužeb, stali jsme se svým vlastním otrokem a budeme jím, dokud toto nepochopíme. Dokud si neřekneme, že NÁM se to vymklo z rukou a že všechny nebeské bytosti tu jsou, aby nám pomohli to pochopit, zachránit se a nastolit v sobě rovnováhu, která se pak promítne navenek.

Poznáváme, jak přízemní je, pokud dovolíme hmotnému světu, aby nás ovládal. Jak nebezpečné je, pokud žijeme v jedné nebo druhé polaritě. Jak zničující je ignorovat sebe a myslet na druhé ve jménu dobra. Není to matrix mimozemské civilizace. Je to matrix našeho ega, kterému jsme dali moc a pocit vlastní nadřazenosti, která bobtná a roste a ve snaze uvést naše ego do rovnováhy nám ego dává utišující prostředky formou různých andělských karet, aby nás dál mohlo nerušeně ovládat.  A my mu věříme… protože je to snazší než si připustit, že ještě jsme pořád v otrockém tažení.

Vše, co čteme o duchovnu, channelingu, magii, světelných bytostech… vše je pravda, vše existuje… ALE naše interpretace a snaha si na tom vydělat a povznést sebe nad ostatní z nás dělá rasu, která těchto informací zneužívá. A je jen málo těch, kteří se snaží ostatním lidem otevřít oči a to nezištně a bez falešné skromnosti. Ale je také málo těch, kteří došli do stavu uvědomění a nezištně toto přijímají.

V mnoha lidech je stále silný pocit nadřazenosti a touha být výjimečný. Pocit, mít poslední slovo, když vám někdo říká svůj pohled na svět – protože je nepřípustné, aby někdo věděl víc nebo líp než oni… Pocit nutit druhé, aby se na svět dívali jejich očima a pocit, že respektovat názor druhých je oddělující, protože se překroutila už i „JEDNOTA“.

Vesmír ale na toto pamatuje a lidem, kterým se dostalo poznání probuzení duše se v případě zištnosti toto poznání uzavře. Tyto osoby pak už nemají svůj dar aktivní, ale snaží se ho pohánět vůlí ega. Pokud nejste v rovnováze, pak se vaše vnímání změní v touhu po majetku a uznání a to naši duši neuzdravuje ale uzavírá… A my si pak říkáme, že na nás útočí entity zvenčí, protože jsme nebezpeční pro rozvoj světa, který uvádíme do rovnováhy. Pokud na nás ale něco útočí, je to proto, že jsme sami mimo rovnováhu a nás to má upozornit zamyslet se nad sebou. Místo toho ale ze sebe uděláme svatou oběť…

My ale nejsme obětí katastrof našeho světa, ani našeho života… my jsme tvůrci!!!

A většina z nás si to stále nechce přiznat a utíká před svoji vlastní zodpovědností ke kartářce, psychiatrovi, do hospody… místo toho, aby se zastavili, přestali přemýšlet nad ostatními, ale zamysleli se sami NAD SEBOU a přijali zodpovědnost toho zmatku, který jsme tu vytvořili a který teď zkoušíme nastolit do jeho původní rovnováhy… pomáhá nám k tomu celý svět. A jediné, co se po nás žádá je zodpovědnost. Nikoliv svátost a osvícení ducha. Ale zodpovědnost, kterou převezmeme sami za sebe.

Jsme jako děti, které si myslí, že ví vše nejlíp. Je na čase, abychom vyrostli, dali vše do pořádku a pak si mohli s dětskou lehkostí užívat svět. A nikoliv s dětskou marnivostí ho ničit…

Bezpodmínečná láska je pro mnoho lidí stále jen pojem, utopie, nebo jejich představa o lásce (emoční a plné podmínek). Proto v nás nemůže kvést. Nevíme, jak na to. Ale existuje způsob, jak ji probudit, protože semínko bezpodmínečné lásky je v každém z nás, V KAŽDÉM. A my bychom se měli snažit milovat nejprve sebe. Pak teprve může bezpodmínečná láska dál kvést. Nejdřív si ji musíme dát sami sobě, svému srdci, svému tělu, svému egu, svým myšlenkám… pak teprve svým blízkým, přírodě, světu…

Hraná zbožnost nás nikam neposune, porovnávání se s druhými nás nikam neposune, touha být lepší nás nikam posune… Jediné, co nás posune, je naše láska k sobě samým.

Alena

 

Nemusíte moje poznání a cestu přijímat, stačí, když ji budete respektovat. Děkuji.

Tlumočíme informace z kolektivního vědomí Kristovské setby, které má každý v sobě. Stačí se jen naladit a připojit. 

 

 Pro ty, kteří by se rádi spojili, přidávám adresu: jsemditehvezd@gmail.com nebo aleera.eu