Jdi na obsah Jdi na menu
 


Umění přijímat

13895083_1175408275831412_6758860470434976164_n.jpg

 

Umění vše přijímat je úžasně osvobozující umění. Dokáže změnit život, stačí mu skutečně porozumět a nechat na sebe to porozumění působit.

Jedná se o zákon, že "vše je vždy správně přesně tak, jak to je". Vždy a bez výjimky. Aby vám umění přijímat skutečně fungovalo, je potřeba pochopit především slova VŽDY a BEZ VÝJIMKY. Jedině pak vám to umění zázračně změní život.

Život kazí právě snaha s něčím bojovat. Nechtít se s něčím smířit, přijmout to jako fakt, který má svůj význam i přínos, přestože se mi momentálně nelíbí. Boj je snaha se s tímto faktem nechtít vyrovnat. Což je ale vždy boj marný. proto je úplně zbytečný. Což ovšem neznamená, že nedokáže dělat ze života peklo.

Nemusí to být vyloženě peklo, ale i když je ta intenzita nesmíření se s čímkoli relativně nízká, je všudypřítomná a brzdí, trápí, zraňuje. Generuje nelásku, úplně zbytečně a jen proto, že něco důležitého nechápu.

Nechápu, že nikdy nemám být jiný než jsem, že ani nikdo jiný nemá být jiný než je, že ani žádná situace neměla dopadnout jinak než dopadla, že vše, co mě opustilo mě mělo opustit, že vše, co ke mně přišlo, mělo přijít, že se mi žádná prožitá situace neměla vyhnout, že nic není a nikdy nebylo špatně.

"Nebylo špatně" logicky znamená, že to "bylo dobře". Jak taky jinak. Vše, co považuji za špatné, mě jen mělo něco naučit. Ale že jsem to nepřijal, tak namísto abych se zaměřil na poučení a sebezměnu, s tím bojuji. A právě ten boj mě úplně odvádí od cesty, po které mám jít, která pro mě má samé dobro, na cestu, kde naopak žádné dobro není, jen stále se vracející boj.

Bojovat se dá mnoha způsoby, všechny jsou ale stejně zbytečné a pouze zraňují. V boji není žádné pochopení, je to tvrdošíjné prosazování vlastního názoru. Chci, aby bylo za každou cenu po mém. Přitom si neuvědomuji, že kdyby můj názor byl správný, po mém bude automaticky. Ale právě to, že správný není, neděje se tak, jak sveřepě chci, aby se dělo.

Každý boj je vždy bojem se sebou samým. Sice vidím soupeře někde okolo, v něčem nebo někom, ale to jsem si jen něco/někoho za soupeře vybral. Svou vnitřní hádku vedu zdánlivě s někým, kdo se nechová jak chci, případně něčím, co se nevyvíjí jak chci nebo nedopadlo, jak jsem chtěl. Ale chyba je ve mně, tudíž i bojuji právě s touto chybou v sobě, nikoli s tím, nač se chybně dívám.

Boj jakéhokoli druhu je zbytečný i proto, že jakmile na něčem trvám, namlouvám si, že to jediné je pro mě dobré. Nepřipouštím jiné možnosti. Jen proto, že si je nedokážu představit. Jsem zaslepený.

Tvrdošíjně bojuji o svou verzi dobra, namísto abych si přál stejný výsledek, jen netrval na konkrétní formě, v jaké přijde. Někdo se drží práce, která mu nevyhovuje, protože se bojí změny. Jiný se drží nevhodného partnera, protože se bojí změny. Vždy je to o obavách ze změny, o pocitu, že o něco přicházím.

Už si neuvědomuji, že přicházím vždy jen o to, co pro mě není vhodné. Protože nikdy není důvod přijít o nic, co pro mě vhodné je. To by nedávalo smysl. Ale tak daleko se zaslepený ve svých naivních úvahách, snažení, úsilí, honění se, strachu, lpění nebo třeba chamtivosti nedostane. To je na něj moc, on skončí hned na začátku, na své utkvělé představě.

Kdo pochopí, že bojovat nemá smysl, zjistí kouzelnou věc — svého cíle, takového, po jakém tolik toužil, dosáhne úplně hladce jinak. Samovolně, jen namísto A dostane B, které se ukáže být vlastně i mnohem lepší než A, o které tak bojoval. Jenže — B se nikdy neukáže dřív, než pustím A. To je zákon Vesmíru, se kterým nehne nikdo, protože s ním hnout nejde.

Konec vzdoru neboli umění nebojovat, jak píše Čtyřka Mečů, je nezbytný krok k tomu, aby se věci začaly vyvíjet správným směrem. Aby tolik usilované nevhodné bylo samovolně nahrazeno mnohem lepším vhodným.

Přijměte fakt, že jen stačí chtít a na ničem konkrétním netrvat. Pak přijde výsledek, ze kterého padnete na zadek. 

 

 

Zdroj: Člověče, neboj se: Tarot pro osobní rozvoj