Jdi na obsah Jdi na menu
 


PROČ SE MUSÍM ROZLOUČIT S ILUZÍ DOBRA, ABYCH MOHLA ŽÍT V LÁSCE?

13592254_982987231798586_7374593660704663381_n.png

 

Existuje mnoho psychologických i duchovních přístupů, které jsou postaveny na myšlence, že každý člověk je velmi rozmanitý komplex vnitřních hlasů nebo podosobností. Vždycky když se setkám s něčím, co se mi ve vnějším světě nelíbí, obracím se do sebe a hledám souvislosti. Většinou v sobě najdu nějakého podvraťáka nebo tak něco, s čím je potřeba pracovat. Jenže šokujícím zjištěním pro mě bylo, že někdy i to, co se tváří jako dobré, nemusí být v souladu s mou další cestou životem, s tím, kam vědomě směřuju – čili do pravdy. I to nejctnostnější dobro, které je na nejvyšším stupni těsně pod hranicí, kde končí dualita, stojí v opozici něčemu zlému, a tím to nevědomě posiluje. Jedno dává vznik druhému. Co se týče rozumové morálky, stačí si otevřít učebnici dějepisu a je nám zcela jasné, že lidstvo koncept dobra jaksi vůbec nepochopilo. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.

Způsob, jakým rozlišujeme věci na dobré a zlé, spočívá v naší emoční reakci. Je to tak primitivní, že může být až děsivé, když si uvědomíme, jakou tomu přikládáme důležitost. Když se mi to líbí, schvaluji to, vyvolává to ve mně příjemné emoce – pak to hodnotím jako dobré. Když se mi to nelíbí, vyvolává to strach a nepříjemné emoce – je to zlé.

Když je jakákoliv pozitivní hodnota vybudovaná na základě subjektivního nebo i kolektivního strachu z něčeho negativního, pak je to do budoucna řádně v pytli, protože aby byla iluze udržena, musí eliminovat vše, co do ní nezapadá. Můžeme si tedy vyprávět o komunismu, křižáckých válkách, inkvizici, plynových komorách. A nemusíme chodit do extrému, stačí se podívat na svou fb zeď. Jedna velká ořezaná iluze. Ale tady to aspoň všichni víme. Že není na světě nikdo, kdo by měl úplně každý den vánoce… i ta povětšinu času až nechutně šťastná Mráčková občas musí v depce zalézt na několik dní do postele a nemytá nečesaná přemýšlet o tom, proč je ten svět tak zlej a marnej.

Já si razím jednu filozofii. Jestliže je „dobrý skutek po zásluze potrestán“ nebo vede k nějakému dramatu, nebyl prostě 100% upřímný. Tečka.

Je-li život jako řeka, pak zlo mohou být odpadky v ní, ale tohle dobro, které musí bojovat s nežádoucím, může působit jako vybetonování koryta této řeky. Ani jedno není pro plynutí řeky života zdravé, zabíjí to, co je přirozené, životní prostředí ztrácí svou diverzitu (rozmanitost), a tím i svou schopnost přežít a do budoucna díky výzvám prosperovat. Možná proto každá lidská civilizace nakonec dospěla ke svému pádu. Možná proto dobří lidé končí na ulici nebo s rakovinou.

Většina našich názorů a posudků vzniká z toho, že si na vnější svět projektujeme odpor nebo lítost pociťované ke svým vnitřním osobnostem, strach z toho, kam by náš život mohl směřovat, kdyby se dostali ke slovu. Nemusíme je eliminovat, jen pochopit. Když mam přijatou vnitřní agresi nebo sebelítost, vím o nich a ony mne neřídí, pak rozhoduji o svých reakcích já ve své celistvosti – a ne nějaké zapomenuté částečky mého omezeného úhlu pohledu. Pak namísto aby mi vnější svět vyprovokoval třeskuté emoce, může mi motivovat naučit se být lepší verzí sebe sama.

Dobro za hranicí duality má zcela jiný význam, jinou energii, jiné důsledky, pak je to upřímné a neutíkám „dobrem“ od vlastního nepoznaného „zla“. Takové dobro dál plodí pozitivní následky, aniž by to bylo potřeba řídit vůlí člověka. Ale ego není sto tohle pochopit, proto ani nemá smysl ani o tom mluvit, ale možná můžu použít přirovnání. Jestliže hraji na zlo, dívám se na svět černými brýlemi, jestli na dobro, používám růžové brýle. A co takhle koukat na svět prostě jen střízlivýma očima pravdy?

Hledáme tvář dobra, protože konat takové nezištné, nesoudící, jen prostě přítomné dobro v podobě laskavosti a úplně obyčejné lidskosti je v této nejisté a agresivní době plné nelidských činů naprosto zásadní pro náš pocit bezpečí i životního uspokojení.

Když jsem celistvá a pravdivá (s tím dobrým i zlým ve mně), pak nemám potíže sdílet to hezké ze mě, i když náhodou narazím na odvrácenou tvář tohoto světa.

Jana, www.liveinspirit.cz