Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přesouvání v realitě nejen ve vztazích

Hry s realitou, nejen v partnerských vztazích, kdy jde v podstatě o hrátky mysli, se účastníme neustále. Někdy podléháme vůli a přesvědčení davu, jindy podléháme vůli a přesvědčení osoby blízké. Manipulace s vnímáním reality je běžnou součástí života, jsme „věřící“ i když tvrdíme, že nejsme. A předmětem víry může být cokoliv, dokonce i běžné jevy, které vnímáme očima a ušima. A často ani nevíme, že některé jevy jsou jen výmysly, podporované myšlenkovými strukturami, které nás ovládnou v té míře, v jaké jim to dovolíme. Oči a uši jsou sice hlavními informátory, ale vše viděné i slyšené prochází sítem, jakousi „cenzurou“ v mozku. Mozek odfiltruje vše, co není shodné s implantovanými programy, stále nám podsouvá určité vzorce, kterým jsme uvěřili, nebo jsme byli nuceni uvěřit. Slyšené nám podává informace o celkovém okolním prostoru, viděné nás informuje – v daném okamžiku – pouze o určité části prostoru, kterou je možné jen trochu rozšířit periferním viděním. Očima navíc ještě informace přímo (adresně) vysíláme, ale také jen s omezeným záběrem.

Nejdůležitějším aktérem zde ale zůstává mozek, respektive to, co máme naučené, do paměti a podvědomí dlouhodobě vtištěné (naprogramované), jedná se o vše, čemu jsme od dětství uvěřili (řízený způsob výchovy, vzdělání), a podle toho vidíme realitu kolem sebe. Nevidíme pouze očima, proces vidění je hra s realitou v návaznosti na kvalitu myšlení a uvažování, hra s realitou, o které rozhoduje mozek. Vše viděné ve fyzické realitě, (dojmy a zkušenosti z vnějšího světa), podléhá vnitřnímu hodnocení viděného. Veškerá zkušenost podléhá osobnímu, zcela konkrétnímu, naučenému řádu žití, tím se skutečná realita – člověk od člověka – mění a stále proměňuje, a proto není a nemůže být realita pro každého úplně stejná. Každý člověk je originál, a každý má vlastní způsob vnímání reality.

woman-2176687_960_720.jpg

 

Přesouvání v realitě se děje každý den. Vždy jde o to, čemu uvěříte a čemu se poddáte. Každý člověk o vás má nějaké mínění (rodiče, učitel, partner, tchyně, kolegové, šéf, kamarádi a nakonec i vlastní děti), nejvíce zkreslené mínění bude mít člověk, který vás zná jen málo, setkáváte se jen příležitostně. Někdo si o vás utvoří vlastní představu, založenou na nedostatečném množství informací – prostě zapadáte do jeho reality tak, jak on chce, tak, jak je přesvědčený.

Nejvíce zkušeností zažíváme v partnerských vztazích. Každý člověk má vlastní realitu do chvíle, než začne žít s druhým člověkem, v té době zažívá přesouvání v realitě, pokud začne svět (anebo jeho části) vidět očima partnera. Nemluvě o nenápadné a plíživé situaci, kdy začne sám sebe vidět očima partnera, například „údajné“ osobní nedostatky viděné očima partnera – rázem máte brouka v hlavě, jste vytrženi ze své reality a vtaženi do reality partnera – pokud se tomuto procesu poddáte. Většinou chcete zachovat intimní propojení, a tak postupně, během času změníte vztah k sobě samému. V krajním případě pocit osobní vnitřní důvěry, bezpečí a radosti začne pohasínat, až nakonec vyhasne zcela. Nedokážete říct NE, klidně a rezolutně, a zastavit ten proces, kdy se snažíte podobat ideálu, obrazu, jak by vás váš partner rád viděl, a jak se vás snaží převychovat. Uvěříte, že máte spoustu chyb, a že si lásku musíte zasloužit. A je vymalováno. Obzvlášť pokud se váš partner k vám chová podobně jako (v dětství) jeden z vašich rodičů, tím snadněji uvěříte špatnému obrazu o sobě samém. Přesunete se v realitě – z vnitřního klidu do psychické nerovnováhy – vnucované vám zvenčí. Pokud takto žijete mnoho let ve vztahu s jedním partnerem, najednou zjistíte, že už to nejste vy, cítíte vnitřní bolest, kterou potlačujete, nevážíte si sebe a sám/sama v sobě se nevyznáte.

 

earth-1971580_960_720.jpg

 

A takto podobně žijete jednak ve vlastní realitě, kterou zpochybňujte, a současně v realitě mnoha dalších lidí (kolegů, partnerů, kamarádů), a přitom žádná z těchto realit nebude totožná. Každý člověk vás a váš život vnímá jinýma očima – nikoliv očima doslovně, ale mozkem (uvažováním, myšlením, hodnocením, srovnáváním). Představte si například, že se ve společnosti kolegů v zaměstnání cítíte dobře, rádi si s lidmi povídáte. Stačí jediný kolega, kterému z nějakého důvodu nesedíte, (má o vás vytvořené předsudky – podle svého vzorníku života), během rozhovoru vám bude například dávat najevo, že vám není rozumět. Neustále bude mhouřit oči, natahovat uši a dokola opakovat: „Co jsi říkal? Nerozuměl jsem, můžeš to zopakovat?“ Přestože běžně nemáte s řečí žádné potíže, časem začnete před tímto člověkem koktat, huhňat a mluvit potichu. Necítíte se s ním dobře. Nechápete to, a neuvědomujete si, že jste se stali součástí jeho hry, vstoupili jste do jeho reality, kdy vás tento člověk – ze svého úhlu pohledu – považuje za nemožného a vidí na vás spoustu chyb. Sebe považuje za dokonalého, a podvědomě si tímto způsobem svou dokonalost – viděnou také ze svého úhlu pohledu – takto dokazuje.

(Pokud si někdy nejste jistí, zda je k vám někdo upřímný, všímejte si obličejové mimiky: levá strana obličeje běžně vyzařuje více sympatií, více emocí, bývá příjemnější, než pravá strana obličeje. Pravá strana obličeje snadno prozradí přetvářku, nepřátelství, lež a podobně (pochybovačně zvednutý pravý koutek úst, lehce přivřené pravé oko, hlava povystrčená vpřed a mírně nakloněná napravo a podobně). Tyto nuance jsou sice jen nepatrné, ale dobře cvičené oko je dokáže rozeznat. Čím více jsou viděné detaily na levé a pravé straně obličeje rozdílné, tím méně je dotyčná osoba v harmonii, jak sama se sebou tak s nejbližším okolím.)

Mnoho lidí, kteří se chtějí zavděčit všem, se přesouvá z jedné reality do druhé, během dne vymění dvě i více masek, jinou osobnost představují v práci, jinou před matkou, a jinou před partnerem a tak podobně. Za tímto konáním je strach, touha zavděčit se, strach z odmítnutí. Nedovolí si klást odpor silám, které jim kladou odpor, a poddávají se trpnému souhlasu. Nežijí život pro sebe a za sebe, ale na něčí přání, v tom horším případě podléhají různým (psychickým) donucovacím metodám.

 

fantasy-782001_960_720.jpg

Ukotvit se ve vlastní realitě znamená uvědomovat si, co se skutečně děje, znamená procitnout a začít si vážit sám sebe

Naučit se říkat „NE“. Uvědomit si, přijmout a uvěřit, že je vlastně úplně jedno, co si o vás kdo myslí. Teprve potom se to stane, a stane se to samo – uvědomíte si vnitřní klid, téměř nic vás nerozhází, neurazí ani nenaštve. Pouze občas, ale to jsou okamžiky, kdy se učíte něco nového, stačí si to co nejrychleji uvědomit, okamžiky, kdy vám někdo zrcadlí něco, co nejste schopni anebo připraveni vidět a bez razantnější pomoci „osudu či osudové nenáhody“ přijmout. Tyto okamžiky přijímáte a víte, že je přijímáte, nenuceně a bez rozhořčení, a berete si z nich ponaučení. Tyto občasné situace už vám neubírají na vnitřní harmonii. Pokud vyléčíte sami sebe z citových závislostí, a z nelásky k sobě, nabídnete tak (nejen) osobě blízké – svým vyzařováním – léčivou sílu, a víte, že pokud ji nepřijme, nastal čas odloučení.

A zároveň se čistí další „prostory“ kolem vás, to, co bylo falešné, odchází. Lidé vnímají váš klid, a téměř nikdo se nesnaží vnucovat vám vlastní podmínky, nesnaží se vnucovat vám určitý řád, který považuje za vhodný pouze dle svého mínění a vnímání světa. Struktury – myšlenkové formy – které jsou otrocké – postupně ztrácí nad vámi moc, a vy si uvědomujete vlastní existenci jako jedinečnou. Uvědomujete si, že realita, ta bezprostřední, která se vás přímo dotýká, je výtvorem vaší mysli (tvořivého myšlení, bez předsudků a bez falše). Vnitřní svobodu vnímáte jako přirozené právo poplatné pro každého člověka.

Velmi podobné je to se zbytkem vesmíru, s popisem historie, s nejrůznějšími teoriemi, se vším, čemu věříme anebo nevěříme. Nejen realita každého člověka je jiná, také realita vesmíru má mnoho tváří, některé se nám již odkrývají, a jiné zůstanou ještě dlouho pod „nutným“ závojem, dokud nepřijde čas odhalit ta nejdůležitější tajemství. Ten správný čas ještě nepřišel. Představte si například, že by vám někdo řekl toto:

Výsledky měření hodnot krve mohou být negativní, už jen z toho důvodu, že jedna či více osob negativní výsledky předpokládá.

Na co Zaměříte Pozornost, a čemu Uvěříte, co Předpokládáte, to Roste:

Jdete k lékaři, není vám dobře, přejete si odebrat krev a překontrolovat zjištěné „hodnoty“, předpokládáte, snad i věříte, že něco není v pořádku. Lékař souhlasí, předpokládá a věří, že něco není v pořádku, a pošle vás na odběr krve. Laborantka jen koná svou práci, ani už si neuvědomuje, že dopředu předpokládá, že v naměřených hodnotách něco nebude v pořádku. A ono skutečně není. Skutečně? Anebo se zde sešlo hned několik faktorů, které dopředu „vytvořily“ stav předpokládaného výsledku?

Tuto úvahu na závěr článku jen předkládám k zamyšlení, nic víc a nic méně.

 

Autor: Věra Balková

Zdroj: Psychologie chaosu